Jan Buchal byl popraven 27. června 1950 v 5 hodin a 15 minut. Milada Horáková v 5 hodin a 35 minut. Před zahájením procesu se neznali, jejich osudy násilně spojil až totalitní režim. S pomocí sovětských poradců, kteří vylhaný proces pomáhali zinscenovat. Poslední Buchalova slova před utažením oprátky zněla: „Ať žije svobodné Masarykovo a Benešovo Československo!“
ČTĚTE TAKÉ: Unikátní materiály o procesu s Horákovou jsou na webu. Pamětnice poskytla k výročí jedinečný dar
Komunistům se do scénáře procesu s názvem Dr. Horáková Milada a spol. hodilo zařadit i poněkud popleteného rebela Jana Buchala z Ostravy, kterého veřejnosti představili jako zkušeného teroristu. Zrůdnost procesu tak v tomto novém světle nabývá na síle. Režim s klidným svědomím poslal na šibenici muže středního věku, který nejspíše potřeboval psychologa či jinou odbornou lékařskou péči.
Žádná konspirace, spíše slon v porcelánu
V demokratickém režimu by asi skončil v lékařské izolaci, podobně jako románový Josef Švejk po vyhlášení první světové války. Buchal měl totiž o státním převratu dětinské až blouznivé představy, kterými své okolí i některé protagonisty reálného protikomunistického odboje spíše děsil. Samozvaný povstalecký vůdce se do střetu s novým režimem pustil na periferii republiky, a to stylem slon v porcelánu. V rámci třetího odboje tak hrozilo, že svým jednáním způsobí více škody než užitku.
Nelidský režim, který se v Československu od února 1948 choval stále zločinněji, traumatizoval miliony obyvatel republiky. Ale jen málokdo se proti němu odvážil aktivně vystoupit. A když, tak v přísně konspirativním režimu.
„Jan Buchal ale neustále porušoval úplné základy konspirace. Trochu nadneseně řečeno, koho potkal, tomu vyprávěl, že připravuje převrat, takže bylo jen otázkou času, kdy se o něm dozví StB a pokusí se do jeho okolí infiltrovat svoje lidi,“ říká ostravský historik a pedagog Petr Šimíček. Spoluzakladatel vzdělávacího portálu pro učitele Moderní dějiny se osudy Jana Buchala zabývá už dvě desítky let.
Samozvaný vrchní velitel a Revolucionář
Buchal svoji „revoluční iniciativu“ spustil na počátku března 1949. Označil se za „vrchního velitele Sokolské revoluční rady“ a k této funkci si přidával titul „Revolucionář“. V té době také napsal dopis Radě svobodného Československa, tedy exilovému centru v Londýně. Konkrétně ho adresoval Petru Zenklovi, poslednímu předsedovi národně socialistické strany, do které v roce 1946 vstoupil i Buchal.
Revolucionář londýnské radě oznámil, že je „schopen okamžitě provést celostátní převrat v nynější ČSR“. A také radu pověřil, zda by mohla u americké vlády zařídit ve dnech chystaného povstání odlet československých letců do vlasti. Začátek povstání měl zahraniční rozhlas oznámit do Československa heslem: „Buďte svorní, trpěliví, v Československu se brzy vyjasní.“
Měli ho za provokatéra
Historik Šimíček do jisté míry chválí odhodlání Jana Buchala, ale zároveň musí konstatovat, že jeho projekt byl od počátku naivní: „A nesplnitelný. Americká letadla měla přistát na starém ostravském letišti, které se tehdy rozprostíralo ve čtvrti Hrabůvka. Buchal ale o převratu dokázal uvažovat jen v rámci malého prostoru Ostravska, kde žil. Zbytek republiky jaksi opomíjel.“
Byl to zoufalý svobodomyslný výkřik, vlastně téměř utopie na hranici zdravého rozumu. „Podle Buchalových instrukcí žádný převrat nemohl nikdy proběhnout. A nikdo ze špiček odboje, který se o jeho plánu něco dozvěděl, ho nemohl brát vážně,“ myslí si Šimíček.
Takový plán třetímu odboji spíše škodil. Buchal s připravovaným povstáním bezděky seznamoval desítky lidí a skutečně začal tvořit odbojovou skupinu, ovšem zcela nepřipravenou k jakékoliv akci. Ani k lokální.
„V Praze se Buchal asi dvakrát potkal s někdejší národně socialistickou poslankyní Fráňou Zemínovou, která z něho měla velké obavy a byla přesvědčena, že jde o provokatéra StB,“ vypráví historik. A nebyla sama, kdo Buchalovi nevěřil ani nos mezi očima.
Za Lenina a proti židovstvu
Buchal přitom nebyl provokatérem, jen něčím jako „mesiášem“ nové doby, který chtěl zachránit Československo. Nebylo přitom jasné, jaký měl mít převrat výsledek, protože Buchalova prohlášení obsahují i spoustu protimluvů.
Třeba ve výzvě s názvem „Lide československý“ označil špičky vládnoucí KSČ za „placené lokaje mezinárodního židovstva“. Na mysli měl třeba Rudolfa Slánského, jenž v roce 1949 zastával funkci generálního tajemníka ÚV KSČ, ale narodil se v rodině židovského obchodníka na Plzeňsku.
Špičky v KSČ se židovskými kořeny (například Ludvík Frejka, Bedřich Reicin nebo Otto Šling) pak Buchal hodnotil následovně: „Přímo zneužívají velikých a vznešených myšlenek největšího vůdce všech proletářů – Lenina.“ Historik Šimíček připomíná celou řadu obdobných Buchalových výroků: „Dosti podivné bylo i jeho heslo o humanismu a lidství, ve kterém společně chválil Masaryka, Beneše i Lenina.“
Volá Ostrava a básník Buchal
Na jaře 1949, když Buchal koncipoval podobná prohlášení, Československo ještě dodávalo zbraně do Izraele, aby podpořilo vznik židovského státu (do října 1949). Za jeden ze sedmi zásadních důvodů k Sokolské revoluci proto považoval i tento: „Vláda porušuje mezinárodní dohody dodávkami zbraní pro válku v Palestině.“
Jan Buchal podléhal roztodivným světonázorům, podobně jako mnozí dnešní konzumenti nejrůznějších pater v internetovém prostoru. Stal se obětí názorových zmatků, což je i nemoc současnosti, kdy s nejrůznějšími plány na lepší zítřky přichází mnoho uživatelů sociálních sítí.
Buchal už si dokonce připravil i proslovy, kterými po vítězné revoluci vstoupí na rozhlasové vlny: „Volá Ostrava, volá Masarykovo Československo, volá vrchní velitel sokolské revoluce, dělník, básník, štábní strážmistr ve výslužbě Jan Buchal…“
Za protektorátu skutečně sloužil v Ostravě u policie, členem sboru zůstal i po válce až do roku 1947, kdy SNB opustil ze zdravotních důvodů. Psal básně a před zatčením bychom ho našli jako dělníka v autodílně. Jeho vstup do boje byl ovšem hodně nešťastný.
Oběť s bujnou fantazií
Když tajné služby začaly Buchala sledovat, vyšetřovatel si poznamenal, že objekt má „zvýšenou fantasii“. I StB rychle pochopila, že se snadno dostala k zajímavé oběti a ostravský naivka jim doslova na talíři dodá podklady pro celostátní monstrproces.
„A to, co nakonec StB získala při domovních prohlídkách u Buchala, mělo pro ni cenu zlata. Všechna ta prohlášení, třeba podrobný rozbor, jak bude realizováno stanné právo, skvěle posloužila tomu, aby Buchal mohl být představen jako vůdce teroristické organizace a státního převratu,“ vypráví historik Šimíček.
Bdělá bezpečnost ale údajný převrat včas zmařila. „Buchal se stal vítanou posilou pro proces s Miladou Horákovou. Režim potřeboval ukázat na nějaká chapadla, kterými pražské protistátní centrum zasahovalo i do regionů. A Ostravsko se mimořádně hodilo, celý ten strategický průmysl, který se prý Horáková pokoušela destabilizovat. Režimu tak spadl do klína regionální rozměr spiknutí, aby za všechno zlo nemohly jen intelektuální špičky z hlavního města.“
Další provazy a zničené životy
Jak už bylo řečeno, Buchal v době zatčení pracoval v autodílně. „A vyšetřovatelům i soudu se hodilo, že obyčejný dělník a člen národně socialistické strany se stal obětí štvavé politiky vedení této partaje,“ uvažuje historik. Buchalovi však tato nová role nijak nepomohla, stejně dostal trest smrti.
Na Ostravsku operovaly po únoru 1948 i jiné odbojové skupiny, Jan Buchal ale dodal bezpečnosti nejlepší podklady pro monstrproces. „Všechno sice dělal v dobré víře, ale spoustu lidí nakonec svou neopatrností přivedl do neštěstí,“ shrnuje Petr Šimíček.
Paradoxně až po jeho popravě začal proces s „Buchalovou skupinou“ přímo v Ostravě, který si vyžádal další čtyři rozsudky smrti a spoustu zničených životů v důsledku dlouholetých i doživotních trestů.
Hledání svědků
„Buchal? Nic mi to neříká,“ téměř shodně odpovídají obyvatelé ostravské čtvrti Hrabová, kde komunisty popravený odbojář žil před zatčením. A to jsem schválně vybíral jen zástupce nejstarší generace. Několik z nich jsem oslovil přímo v Paskovské ulici, kde Buchal bydlel s rodinou několik let před zatčením, k němuž došlo v prosinci 1949. Nic, to jméno už zkrátka vypadlo z paměti obce. V Ostravě je dnes doma i Buchalova 83letá dcera Jana, ale několik pokusů dozvonit se na její dveře bylo neúspěšných.
Popravenému není v Hrabové věnována ani pamětní deska. Že se stal obětí totalitní moci, nad tím přitom není možno pochybovat. A brutalita režimu byla v tomto případě obzvláště zavrženíhodná, protože vyšetřovatelé StB od počátku věděli, že není vůdcem teroristické skupiny, která by se vzmohla na státní převrat.
Státní bezpečnost se spíše dostala k tučné kořisti, kdy mohla ze splašeně jednajícího odpůrce systému udělat vůdce teroristické skupiny. „Hromadu zbraní, které se objevily v soudní síni během procesu, StB dovezla ze svých skladů. Buchal totiž téměř žádné zbraně nedokázal opatřit,“ líčí Šimíček.
Epilog na Pankráci
„Úmyslem jeho bandy bylo nezastavit se před vraždami a krvavým pučem. Nechť proto stihne nejtvrdší trest toho, pro něhož životy našich pracujících nebyly ničím,“ zatracoval Buchala během procesu neslavně známý prokurátor Josef Urválek. K trestu smrti byl obviněný odsouzen 8. května 1950 společně s Miladou Horákovou, Oldřichem Pelclem a Závišem Kalandrou.
V žádosti o milost z 24. června Buchal pokorně a prosebně napsal: „Dospěl jsem k přesvědčení, že pravda je v táboře pokrokových sil a že jsem zbloudil. Jsem otcem dvou malých dětí ve stáří osmi a šesti let. I jejich jménem prosím o svůj život.“
Nebylo mu vyhověno, 27. června 1950 v 5 hodin a 15 minut ho popravčí zhoupl na oprátce. „Vězeňský lékař na Pankráci ale konstatoval smrt až v 5 hodin a 27 minut,“ dodává badatel a pedagog Šimíček.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Zákaz komunistických symbolů vládou? Naposledy to udělali nacisté, říká Konečná
